16. 4. Káthmándú - U Hada
Hlavní nabídka:
16. 4. Káthmándú
V 4.30 je budíček. Dneska snídaně nebude, nárok mají jenom ti, co poctivě chrupou až do sedmi. Kvůli nám přece nebude kuchař vstávat.
V pět má přijet dročkař a odvézt nás na letiště. Scházíme dolů na recepci. Jeden recepční se probouzí na lavici a druhý po chvíli vylézá zpod pultu.
Logistika trochu zahaprovala, takže rozespalý recepční musí zapracovat, Žhaví telefony, huláká někam přes plot a nakonec dvě miniautíčka přijedou v 5.15. Pohoda, je časová rezerva.
Letiště v Káthmándú je malé a skromné. No, jen aby taky nebyla příliš krátká startovací dráha a stihli jsme se včas vznést. Dobrý, vyšlo to a 8.05 se stačíme odlepit od země dřív, než se přiblíží hory za městem.
Letíme Boeingem 737. Let je klidný, jídlo nechutné, jako ve všech letadlech. Polreicha se tu asi nikdo nebojí. Jediným přínosem podávání jídel v letadlech je ukrácení dlouhé chvíle.
Mezi sedadly je typicky málo místa, ale doba letu není tak kritická. Každý má v opěradle před sebou multifunkční elektronické herně zábavní centrum, takže zkouším co to všechno umí a pak končím u šachů. Nevím, kdo to programoval, ale na střední obtížnost vyhrávám lehce. Zkouším nejtěžší variantu, ta už dá trochu přemýšlení, ale do přistání stačím ještě dvakrát zvítězit.
V 16.00 měkce přistáváme v Istanbulu. Je 13.15 místního. Teď tu budeme asi tři hodiny čekat na přepřah. Hledáme, kde složit svá ucestovaná těla. Ve všech terminálech je dost slušnej bordel. Petláhve, láhve od piva, obaly od chipsů, po zemi buráky, zbytky ovoce, ubrousky, papíry. A přitom na každém rohu nerezové koše na tříděny odpad marně nabízí své služby.
Jedu z Indie a Nepálu, tak se trochu divím, že se divím. Na špínu jsem si v navštívených zemích mohl zvyknout.
Ale v moderní letištní hale postavené z kovu a skla, vystlané koberci, vybavené světelnými imformačními panely a jezdícími chodníky ji nechápu. Nechápu prasenckost toho, kdo usoplený papírový šnuftychl hodí na zem, když ke koši to jsou dva metry.
Přes sklo vidíme další B737. Zdá se že bude asi zpoždění. Ale hodinka navíc už nic neznamená a tak nakonec ještě v Praze s odřenejma ušima stíháme z Florence autobus a ve 23 hodin jsme v Náchodě.
