29. 3. New Delhi - U Hada

Tak to dopadlo. Je 6.05 a jsme v Novém Díllí. Pomalu se probírám z mrákot, který mne postihly po dvou decovejch Absolutkách. Venku je 20 stupňů. Časový posun je 4,5 hodiny.
Vystupujeme a smrdí to tu jako když se pálí guma. Ale během následujících tří týdnů si skoro zvykneme. Ujal se nás malý místní Indián a vyplnil za nás nějaký papíry co jsou prý nutný pro vstup, ale který jsme snad ani nepotřebovali.

Přímo na letišti jsme za 1.000,- USD  dostali 56.000,- ušamudlanejch rupií. Takže za korunu jsme dostali asi tři rupie. Byl to samozřejmě nejhorší možný kurs. Běžný kurs pak byl spíše 1:4.

Venku to smrdí gumou ještě víc, než na letišti. Slunce se bezúspěšně snaží prorazit smog. Jedeme metrem na Railwaystation, tedy na nádraží. Při vstupu na do metra nás prohnali rámem, jako nějakýho Usàmu.
Překvapuje mně, že v přelidněný Indii je metro zb letiště na nádraží skoro prázdný. Asi to bude tím, že to na téhle trase stojí 150 rupií za kus.

Vystupujeme na hlavním nádraží. První poznatek: všichni trouběj. Během tříset metrů, které jsme museli projít nás zastavuje asi deset lidí a říkají, že jdeme špatně. A chtějí za nějaký bakšiš dobře poradit. Zkušená Verča nedbá, už tu byla před dvěmqa lety, a během chvíle jsme v turisbüru. Minule prý dali na rady místních a hledali ho půl dne. Kupujeme jízdenky do Varanásí a New Jalpaiguri za  720 rupek.

Verča rezervovala přes internet pokoje v hotelu J.J. International ve čtvrti Pahárgandž. Verča tady už spala s holkama asi před těma dvěma lety. Hotel nacházíme brzo, ale pokoje prý budou volné až po dvanácté hodině, tak vyrážíme do ulic. V restauraci Exotic Rooftop jsme si objednali ranní oběd. Měl jsem Indian Thali Chicken. Tři placky, misku rýže, tři druhy omáček s kuřecím masem, mističku jogurtu a zeleninu. Hodně vydatné, docela chutné. No tak uvidíme co to se mnou udělá. Cena 230 rupek. Na zapití Coca-colu. Tenhle americký výdobytek je tu ke koupi častěji, než na každém kroku.

Venku je prádelna – teplota určitě přes 30 stupňů. Konečně se uvolnlňují hotelové pokoje. Platíme za nocleh 325 rupií a znovu do města.

Smlouváme cenu za motorikšu. 160 rupek za všechny se nám zdá moc. Nakonec se nám nabídnou dva cyklorikšové po 100 rupiích. No, cyklo je cyklo, tak to bereme. Našemu rikšákovi bylo snad pod patnáct roků. Jeli jsme asi osm kilometrů a cesta rozhodně nebyla po rovině. Kluk se hodně zapotil. Křižování mezi ostatní rikšami, motorikšami, skútry, motorkami, auty a autobusy a posvátným dobytkem byla hodně silným zážitkem. Celou dobu jsem čekal z které strany přijde rána z milosti a ptal se kdy už tam budem. Rikšák, který vezl Pepu a Lukáše se prej jednu chvíli lekl autobusu, seskočil, šlapka mu málem přerazila nohu a vyhodila ho pod rikšu. Nakonec jsme šťastně dorazili a  každému rikšákovi ještě 25 rupií přidali.

Vydali jsme se přes hodně živou ulici do Jama Masjid, největší mešity ve Indii. Skutečně monstrózní stavba. Potom jsme navštívili Džinistický chrám Digambara s ptačí nemocnicí.

Zpátky do hotelu frčíme metrem, které je tentokrát o dost levnější a také plnější než minule.
Potom nás sklátí spánkový deficit, takže na večeři vyrážíme až po osmé hodině. V restauraci Satiam si dáváme dost vydatnou večeři.
Když obsluhující Ind (který vlastně vypadal jako bolívijec) zjistil, že jsme češi „ze západu“, tak rozproudil konspirační dodávku plechovkových piv. Pro každou plechovku někam volá, po chvíli mu ji přinesou zabalenou v novinách. Tajně ji v rohu místnosti rozlije do kávových hrníčků a spiklenecky přinese na stůl. Plechovka je za 120 rupek.

Ve 23 hodin je venku ještě 24 stupňů.

Indické metro z letiště zeje prázdnotou,



ale za chvíli jsme v tom šrumci.



Ulice k hotelu žije



Porozujeme cvrkot z terasy restaurace



a dáváme si první místní jídlo



Na ulici frčí obchod



i doprava

A hromada dalších fotek z tohoto dne je zde

další den