30. 3. New Delhi - U Hada

Ráno vstáváme až před desátou. Dospali jsme co nám chybělo z cestovacího dne. Postihla mně první sračka. Naštěstí ještě na hotelovém pokoji. Myslím, že určitě nebude poslední. Dal jsem si supercloumáka vodky 42 z jedenapůllitrové petláhve, kterou jsem si přivezl jako pevenci.

Na snídani se stavujeme v bistru. Chlapci si dávají americký breakfest, já s Verčou snídáme toust se sýrem a k tomu dobrý indický čaj.

Vyrážíme motorikšou k Indian Gate. Cenu za dopravu sundáváme z 250 na 160 rupek. Po nasednutí se za nás náhodný kolemjdoucí pomodlí.
Indická brána je věnována indickým vojákům padlým v 1. světové válce.
Cestou parkem nabízí malá holčička Verče náramek s jejím jménem zapleteným do korálků. Cena má být dvě rupie. Pak ji začne malovat na předloktí ornamenty nějakou hnědočernou matlanicí. Verča jí dává dvě rupie, ale holčička chce dvě za každé písmeno. Po zaplacení chce další prachy za ornamenty. Pak další příplatek za nevímco, takže ji Verča musí pohrozit policií, aby konečně dala pokoj.

Procházíme dalším parkem o odmítáme rikšaře. Na pořádek dohlíží městský policajti, kteří jsou vyzbrojeni dlouhými bambusovými holemi a brání klid parku před žebráky a výrostky.
Jdeme do národního muzea Indie. Značně progresivní vstupné: studenti 1 rupie, místní 10 rupiií, cizinci 300 rupií.
Je tu asi milion exponátů v několika patrech. Asi mají hodně místa, expozice je hodně vzdušná. Po prohlídce prvního patra odstupuji a zkouším turecký WC posez. Ostatní bloudí dál a já číhám na další vývoj.

Pokračujeme k prezidentskému paláci Rashtrapátí Bhavan po třídě Raipath. Velmi pěkně upravené budovy i okolní zeleň. To snad do Indie ani nepatří. Voják, který hlídal vstup říkal, že ho fotit nesmím, tak jsem ho blejsknul jenom jednou. Zpátky k hotelu jedeme ve dvou motorikšách za 50 IR / kus.

Ještě se stavujeme na jídlo. Pod restaurací se s obrovským rykem a bubnováním hrne Krišňácký pochod. Scházím do davu a filmuju. Hroznej randál, pískání, troubení, bubnování. Nepochopil jsme o co jim jde, ale stejně jsem asi deseti lidem musel stisknout upocenou pravici a dva se se mnou fotili. Pak do hotelu pro bágly a šlapeme na vlak ve 20.40.

Vlak je přistaven 20 minut před odjezdem. Vagónů dobře přes dvacet, ale svůj jsme nalezli bez problému. Jsou vzorně očíslovány světelnými návěstidly a na každém z nich je vyvěšen zasedací pořádek.
Máme jízdenky na Sleep vagon. To je asi čtvrtá třída s kupátky po šesti lehátkách. Celkem je tříd sedm. Naše místa jsou volná. Lehátka jsou zatím sklapnutá, takže se bez problémů posadíme.
V celém  vlaku je černo. Nejen pletí domorodců, ale i zašlostí vagónů, které tady snad musí pendlovat více, než sto let. Puch se dá krájet. Okna jsou poctivě zamřížovaná - asi z bezpečnostních důvodů., aby jim dovnitř nelezli lidi, kdyby hořelo.
Odjíždíme na minutu přesně. Indická železnice je největším zaměstnavatelem v zemi s 1.6 miliony zaměstnanci. Denně přepraví 12 milionů lidí.
Cesta má trvat dvanáct hodin.

S námi jede i několik slušněji oblečených Indu, ale většinou to jsou echt socky. Vagónem neustále  procházejí prodavači limonád, zeleniny, kaší a rizot, cetek a dalších nezbytností. Při koupi limonády mi upadla kovová desetirupie a ošuntělý žebrák, který seděl poblíž na zemi se cinknutím bleskově probral, vystřelil pravačku a mince zmizela v jeho mošně. Za ty dvě koruny ten výkon opravdu stál.

Vyjíždíme s rikšákem



a prohlížíme tržiště (oddělení elektromotorů)



Je tu možné uspokojit všechny potřeby



fakt úplně všechny.



Ptačí nemocnici postavil kdo?



Lešení z bambusu dle posledních předpisů



Je libo vědro?



Čech si sežene pivo i v Díllí



Prodavač hroznů



Pouliční kérka



Brána Indie



Verča si připadá jako v práci



Ještě jednou Indian gate



Prezidentský palác



Další riskantní dobrota



Zasedací pořádek na vagonu

A hromada dalších fotek z tohoto dne je zde

další den